Příběhy
Kytice růží
Jedna mladá žena dostala tucet růží s lístkem: "Od toho, kdo tě má rád." Ale podpis chyběl. Vdaná nebyla, a tak začala přemýšlet o mužích, které kdy poznala. Nebo to byli její rodiče? Že by někdo z práce? V duchu se jí vynořil celý seznam lidí. Nakonec se rozhodla zavolat kamarádce, aby jí pomohla tu záhadu rozluštit.
Ale po jedné kamarádčině větě jí svitlo:
"To tys mi poslala růže?"
"Ano."
"A proč?"
"Protože, když jsme se viděly naposled, měla jsi špatnou náladu. Chtěla jsem, aby sis připomněla všechny lidi, co tě mají rádi."
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Pes v zrcadle
Velký pes se zatoulal do místnosti plné zrcadel. Náhle kolem sebe uviděl celou smečku psů. Zlobně zavrčel a vycenil zuby. Všichni psi okolo samozřejmě udělali totéž.
Pes chvíli zmateně uskakoval před útočníky, a když viděl, že dělají totéž, rozzuřeně zaštěkal a skočil po jednom z "útočníků".
Po strašném nárazu do zrcadla padl na zem jako omráčený a zakrvácený.
Kdyby byl jen jednou přátelsky zavrtěl ocasem, všichni psi v zrcadlech by pozdrav opětovali a jejich setkání by bylo radostné.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Hvězdice
Zuřila strašná bouře. Ledové ostří větru se zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do obrovských vln bijících do pobřeží jako beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud strhával malá zvířátka, která žila při dně, korýše a plže, a vyhazoval je desítky metrů na břeh.
Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře se zklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že pláž jimi zrůžověla. Ten zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí. Přijely i televizní štáby, aby o podivném úkazu natočily reportáž. Mořské hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.
Mezi lidmi byl také jeden chlapec, který přišel s tatínkem. Smutně se na hvězdice díval. Všichni je jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se chlapec vytrhnul tatínkovi z ruky, zul si boty a ponožky a rozběhl se na pláž. Sklonil se, nabral do ručiček tři malé hvězdice a běžel je hodit do vody. Pak se vrátil a celou akci opakoval.
Z betonového chodníku na něj volal muž:
"Co to děláš, chlapče?"
"Házím ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny pomřou," odpověděl chlapec v běhu.
"Ale vždyť jich tu jsou tisíce! Stejně je všechny nestačíš zachránit," zavolal na něj muž. "A stejné je to i všude kolem, na tom nic nezměníš!"
Chlapec se usmál. Vzal do ruky další hvězdici a hodil ji do vody se slovy: "Ale pro tuhle jsem to změnil!"
Ten muž chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli bylo na pláži padesát lidí, pak sto, dvě stě, tisíc. A nakonec byly zachráněny všechny hvězdice.
Aby se cokoli ve světě změnilo, stačí, když se někdo odváží začít.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Pokrok?
Když moje babička chtěla navštívit svou matku, potřebovala na cestu tři dny. Jeden den jela kočárem, druhý den vyprávěla, co je nového, a poslouchala, co se událo u její matky, chvíli byly v kuchyni, chvíli na zahradě, a třetí den jela kočárem zpátky domů.
Když se za matkou vydala moje matka, potřebovala dva dny. Jela vlakem, a když měla štěstí a vlak na přestupních stanicích neměl zpoždění, dorazila ke své matce ten den večer. Všechno si povyprávěly a matka druhý den zase odjela.
Když jedu za matkou já, trvá mi to půl hodiny. Jezdím autem a stavím se asi jen na deset minut, protože děti se nudí a já musím ještě stihnout nákupy.
Jestli bude za mnou jezdit moje dcera, na jak dlouho se asi zastaví?
Zdroj: Bruno Ferrero - Živá voda pro duši
Blahopřání
Kája byl tichý a stydlivý chlapec. Když jednoho dne přišel ze školy, řekl mamince, že všem svým spolužákům nakreslí přání ke svatému
Valentýnu.
Matka se instinktivně ohradila:"Ty? A proč bys to měl dělat?"
Každý den totiž viděla, jak se děti vracejí ze školy. Kája šel vždy poslední. Ostatní děti se spolu bavily a smály se, ale Káju nechávaly stranou. Nakonec se rozhodla, že chlapci pomůže a koupila fixy a kladívkové čtvrtky. Tři týdny spolu připravovali přáníčka.
Když konečně nadešel den svatého Valentýna, Kája byl radostí bez sebe. Ráno pečlivě přerovnával přáníčka, opatrně je uložil do aktovky a nedočkavě se rozběhl do školy. Maminka se rozhodla, že mu upeče jeho oblíbený dort a připraví kakao, aby se měl čím potěšit, až přijde domů. Věděla, že bude zklamaný, protože sice připravil přáníčka pro všechny spolužáky, ale jemu určitě nikdo žádné nedá.
Připravila tedy krásný dort a kakao. Když zvenku zaslechla dětské hlasy, vyhlédla z okna. A Kája šel jako poslední a sám jako pokaždé.
Vběhl do domu a hodil aktovku na židli. Žádné přání v ruce neměl a maminka čekala, že se rozpláče. Se sevřeným hrdlem mu řekla:"Upekla jsem ti dort." Ale chlapec jakoby ji neslyšel. Dortu si ani nevšiml a s rozzářeným obličejem se vrhl mamince do náručí:"Ani jedno, ani jedno!"
Maminka se na něj nechápavě podívala.
"Ani jedno přání jsem nezapomněl!"
Jsme-li vnímaví, můžeme se od dětí hodně naučit, jejich svět je čistý, jaký by měl být.
Zdroj: Bruno Ferrero
Obrázek
Při hodině kreslení se učitelka zeptala žáčka: "To je zajímavý obrázek. Co představuje?"
"To je obrázek Boha."
"Ale vždyť nikdo neví, jak Bůh vypadá."
"Až to domaluji, tak to budou vědět všichni!"
Když se Lucii narodil bratříček, začala naléhat na rodiče, aby ji s miminkem nechali samotnou. Rodiče se báli, že jako snad všechny čtyřleté děti může na bratříčka žárlit, a že by mu mohla ublížit. Pro jistotu jí to nedovolili. Ale nezdálo se, že by na něj Lucie žárlila. Byla na bratříčka velmi laskavá. Jen její prosby byly stále naléhavější. Rodiče nakonec souhlasili.
Lucie, celá šťastná, běžela do pokoje, kde leželo miminko. Samou radostí zapomněla pořádně zavřít dveře, a tak rodičům zůstala škvírka, kterou mohli pozorovat, co se uvnitř děje. Viděli, jak malá Lucie přišla k bratříčkovi, položila k němu tvář a jemně mu povídá: "Bratříčku, pověz mi, jaký je Bůh. Začínám to zapomínat."
Děti vědí, jaký je Bůh, ale přicházejí do světa, který dělá vše proto, aby na to co nejdřív zapomněly.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Zeď
Na nehostinné a skalnaté poušti žili dva poustevníci. Bydleli blízko sebe v jeskyních, které měly vchody naproti sobě.
Po létech modliteb a náročného odříkání jeden z nich dospěl k přesvědčení, že dosáhl dokonalosti. Ten druhý byl stejně zbožný, ale také vlídný a přátelský. Zastavoval se na kus řeči s poutníky, kteří tudy občas procházeli, utěšoval a hostil ty, kdo se ztratili nebo byli na útěku. "Jenom ztrácí čas, který by měl věnovat rozjímání a modlitbě," myslel si první poustevník. S častými, nicméně drobnými pochybeními toho druhého, prostě nemohl souhlasit.
Aby mu nějak viditelně naznačil, kolik mu ještě schází do svatosti, rozhodl se, že ke vchodu své jeskyně vloží kámen pokaždé, když ten druhý něco zanedbá. Za několik měsíců před jeho jeskyní stála vysoká šedá kamenná zeď. A on zůstal zazděný uvnitř.
Často ve svém srdci stavíme zdi z kamínků netolerantnosti, zlosti, mlčení, závisti a neřešených problémů. Velmi důležitým úkolem je zabránit tomu, aby kolem našeho srdce stála zeď.
A měli bychom se snažit, abychom se nestali "dalším kamenem" ve zdi jiných lidí.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Výchova
"Když jsem byl v pubertě," vyprávěl jeden muž příteli, "otec mě varoval, abych nechodil na určitá místa. Říkal:"Nikdy nechoď na diskotéku, synu."
"A proč ne, tati?" ptal jsem se.
"Protože bys tam uviděl věci, které bys vidět neměl."
To samozřejmě podnítilo mou zvědavost a při první příležitosti jsem běžel na diskotéku."
"A viděl jsi něco, cos neměl?" zeptal se přítel.
"Ano," odpověděl muž. "Svého otce."
Malý chlapeček v pyžamku se rozhorleně postavil v postýlce a napřáhl na maminku ukazovák:
"Já nechci být chytrý. Já nechci být vychovaný. Já chci být jako tatínek."
Příklad není jednou z mnoha výchovných metod, ale je tou nejzásadnější, jedinou.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Západ slunce
Před mnoha lety putoval přes Skalisté hory misionář. Jeho průvodcem byl mladý indián. Každý večer, právě když zapadalo slunce, mladík odcházel do ústraní. Pokaždé se postavil tváří k slunci, rytmicky podupával a polohlasně zpíval něžnou, smutnou melodii. Misionář tomu zvláštnímu rituálu nemohl přijít na kloub a byl stále zvědavější, co vlastně znamená.
Až se jednoho dne zeptal:
"Jaký význam má ten zvláštní obřad, který každý večer provádíš?"
"To je jednoduché," odpověděl mladík. Tu písničku jsme složili společně já a moje žena. Když jsme každý někde jinde, oba ji zpíváme a tancujeme, když se slunce skloní nad obzor. A tak každý večer, přestože jsme od sebe daleko, spolu zpíváme a tancujeme."
Zdroj: Bruno Ferrero - Živá voda pro duši
Dárek k Vánocům
Holčička připravovala dárek k Vánocům.
Balila krabici do obrovského kusu drahého zlatavého papíru a přikrášlovala ji lesknoucími se ozdobami a barevnou stuhou.
"Co to děláš? vyčetl jí otec. "Tolik papíru přijde nazmar! Víš, kolik to stojí?"
Holčička přitiskla krabici k sobě a se slzami v očích utekla do kouta.
O Štědrém večeru holčička přinesla krabici ve zlatém papíru tatínkovi.
"To je pro tebe, tati," šeptla.
Otec zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy pomalu stuhu, trpělivě rozbaloval obrovský papír a pomalu krabici otevřel. Byla prázdná.
To ho rozzlobilo:
"To jsi zničila všechen papír jen kvůli prázdné krabici?"
Holčičce se opět nahrnuly slzy do očí:
"Ale ona není prázdná! Dala jsem do ní milion pusinek."
Proto má jeden muž na svém pracovním stole prázdnou krabici od bot.
"Vždyť je prázdná," diví se všichni.
"Není. Je plná lásky mojí holčičky," odpoví pokaždé.
Zdroj: Bruno Ferrero - Živá voda pro duši
Pusa od maminky
Ve škole byl jeden chlapec, který měl pořád sevřenou levou ruku v pěst.
Měl ji zavřenou, když šel do školy, když byl vyvolaný a šel k tabuli, i když psal.
Jednou se ho učitelka zeptala (i proto, že ostatní žáci také byli zvědaví), proč to dělá. Chlapec zprvu nechtěl odpovědět, ale když naléhala a připojili se i spolužáci, rozhodl se tajemství prozradit.
"Když ráno odcházím do školy, maminka mi pokaždé dá na levou dlaň pusu. Potom mi dlaň zavře, usměje se na mě a řekne, abych tu pusinku dobře opatroval. Proto mám dlaň pořád zavřenou. Mám tam schovanou pusu od maminky."
Zdroj: Bruno Ferrero - Živá voda pro duši
Zamilované dopisy
Jeden muž dlouho usiloval o srdce ženy, do které se zamiloval a jež ho dlouho odmítala. Nakonec jeho milovaná souhlasila se schůzkou a řekla mu, ať v danou hodinu přijde na smluvené místo.
Konečně mohl usednout bok po boku své vyvolené! Hned vytáhl z kapsy svazek dopisů, které jí v předešlých měsících napsal.
Byly plné vášně a touhy, naděje na lásku a společný život v manželství. Četl jí nahlas celé hodiny.
Po delší době ho žena zarazila:"Co ty jsi za hlupáka? V dopisech mluvíš o mně a o své touze. Teď tu spolu sedíme, a ty se jen přehrabuješ v dopisech!"
Co z této příhody plyne pro nás?
Někteří lidé sedí Bohu na klíně a pořád mu jen předčítají texty ze starých modlitebních knížek.
Zdroj: Bruno Ferrero - Živá voda pro duši
Účet
Když maminka jednoho dne večer chystala večeři, přišel za ní do kuchyně jedenáctiletý syn s lístkem v ruce.
S podivně strohým výrazem jí ho podal. Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla:
- Vyplení záhonku: 20 Kč
- Úklid pokojíku: 50 Kč
- Nákup: 10 Kč
- Hlídání sestřičky (3x): 90 Kč
- Dvě jedničky: 50 Kč
- Každodenní vynášení odpadků: 30 Kč
- Celkem: 250 Kč
Maminka se na chlapce něžně podívala. Vzala propisku a na druhou stranu lístku napsala:
- Devět měsíců nošení pod srdcem: 0 Kč
- Všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný: 0 Kč
- Všechna pomazlení, když ti bylo smutno: 0 Kč
- Všechny osušené slzy: 0 Kč
- Všechny věci, kterým jsem tě každý den učila: 0 Kč
- Všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny a namazané chleby: 0 Kč
- Každodenní péče: 0 Kč
- Celkem: 0 Kč
S úsměvem lístek podala synovi. Když si ho přečetl, cítil se zahanben. Otočil lístek a pod svůj účet napsal: "Vyrovnáno." Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl.
Když se v rodinných vztazích a partnerských vztazích začne počítat, je to začátek konce. Láska buď je, anebo není. Láska je buď zdarma, nebo není vůbec.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Poděkování Bohu
Paní učitelka požádala žáčky z první třídy, aby nakreslili něco, za co by chtěli Pánu Bohu poděkovat. Říkala si, že ty děti z chudých čtvrtí nemají mnoho věcí, za které mohou být vděčné. Ale věděla, že téměř všichni nakreslí dorty nebo plné stoly.
Překvapil ji obrázek, který nakreslil Tino. Byla na něm ruka. Ale čí ruka to byla?
Celá třída byla abstraktním obrázkem nadšena. "Podle mně je to Boží ruka, která nám přináší jídlo," prohlásil jeden chlapec.
"To je ruka zemědělce," oponoval druhý, "protože ten chová slepice a pěstuje brambory na hranolky."
Zatímco ostatní pracovali, sklonila se učitelka k Tinovi a zeptala se ho, čí ruka je. "Ta je vaše, paní učitelko," zašeptal chlapec.
Pamatoval si totiž, že ho každé odpoledne brala za ruku a vyprovázela ke dveřím. Byl ze všech nejmenší. Vyprovázela tak sice i jiné děti, ale pro Tina to znamenalo hodně.
Zdroj: Bruno Ferrero - Paprsek slunce pro duši
Volba
Jeden člověk se neustále cítil zavalený životními problémy a postěžoval si na ně jednomu slavnému duchovnímu mistrovi.
"Už to nevydržím! Takový život se nedá snést!"
Mistr vzal hrst popela a vhodil ho do sklenice s vodou, která stála na stole.
"To je tvoje trápení," a ukázal na sklenici.
Všechna voda ve sklenici se popelem zakalila a byla špinavá. Mistr sklenici vylil. Potom znovu nabral hrst popela, ukázal ji muži a vyhodil ji z okna do moře.
Popel se v okamžiku rozptýlil a moře bylo stejné jako dřív.
"Vidíš?" řekl mistr. "Každý den se musíš sám rozhodnout, jestli budeš sklenicí vody nebo mořem."
Na kraji oázy, v níž leželo město, seděl starý muž. Přišel k němu poutník a povídá:
"Ještě nikdy jsem tu nebyl. Jací lidé tu žijí?"
Stařec odpověděl: "Jací lidé byli ve městě, kde jsi žil?"
"Sobečtí a zlí. Proto jsem odtamtud odešel."
"I tady jsou lidé sobečtí a zlí," odpověděl stařec.
O něco později přišel druhý poutník a položil starci stejnou otázku:
"Jsem tu poprvé. Jací jsou zdejší lidé?"
Stařec odpověděl stejnou otázkou jako předtím:
"Jací lidé žili ve městě, kde jsi předtím žil?"
"Byli dobří, štědří, pohostinní a poctiví. Měl jsem tam spoustu přátel, těžko se mi odcházelo."
" I zdejší lidé jsou takoví," odpověděl stařec.
Obchodník, který vedl velbloudy k napajedlu, slyšel z povzdálí oba rozhovory, a když druhý poutník odešel, vyčítavě se obrátil ke starci:
"Jak můžeš na tu samou otázku odpovědět pokaždé jinak?"
"Synu můj," řekl stařec, "každý si nosí svůj svět v srdci. Kdo nenajde nic dobrého v minulosti, nenajde nic dobrého ani tady. A kdo měl přátele v jiném městě, udělá si je i tady. Víš, lidé jsou takoví, jaké je vidíme."
Zdroj: Bruno Ferrero - Živá voda pro duši
Pokud nejsi ochoten změnit svůj život, pak ti není pomoci. Hippokrates
Práce chvíli počká, než dítěti ukážete duhu. Duha ale nebude čekat, až budete hotovi s prací. Patricia Claffordová
Dědeček šel se svým vnukem na procházku. Vnuk se zeptal:
"Proč jsi takový smutný?"
"Smutný jsem," odpověděl stařec, "protože mnoho lidí mi ublížilo."
"Ale ne! Smutný jsi proto, že jsi jim neodpustil," řeklo dítě.
Marie Blankytná
Co dokáže láska
Bylo jedno slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět.
Mělo vrozenou vadu a nikdy nic a nikoho nemohla vidět. Každého nesnášela, kromě svého chlapce. On byl stále s ní a se vším jí pomáhal. Jednou mu pověděla, že když by mohla někdy uvidět svět, hned by si ho vzala. Stalo se jednoho dne, že se našel dárce očí pro ni. A tak se konečně těšila, že uvidí svět a svého milého.
Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat "tak teď, když konečně vidíš svět, vezmeš si mne?"
Dívka se usmála, a když otevřela oči, byla v šoku, její milý byl slepý.
Začala přemýšlet o svém novém životě a nakonec nabídku k sňatku odmítla.
Chlapec odešel smutný pryč...
Za pár dní jí od něj přišel dopis, napsaný rukou kamaráda. Poděkoval jí za všechny krásné chvíle, které spolu prožili, a na konci dopisu stálo toto:
A DEJ PROSÍM POZOR NA MOJE OČI!
Autor: Neznámý